Search results for "stephen king"

Dneska mne pobavil článek na IDnesu (https://zpravy.idnes.cz/neberete-leky-koncim-lekari-budou-moci-odmitnout-neposlusne-pacienty-1ep-/domaci.aspx?c=A120302_132657_domaci_abr), který pojednává o tom, že pokud pacient odmítne dodržovat léčbu, lékař ho může odmítnout dále léčit.

Úplně stejný postup jsem bohužel/bohudík již několikrát praktikoval i ve své práci. Když jsem klientům dával za příklad právě lékařství a výše zmiňovaný příklad s pacientem, nic neříkali. A ani se pak již neozvali. Je to na nich. Asi si doma také sami operují slepák…

Když jsem přemýšlel o tom, že ztratím jisté „hodně“, abych našel nejisté „ještě víc“, navštívil mě anděl. Přišel, sedl si na kraj postele. Na anděla vypadal zvláštně.

Postarší tmavý muž s delšími vlasy a strhaným výrazem ve tváři. Strhaným, ale přátelským a příjemným.

Prý mi za mou odvahu splní jedno přání, musí z něj mít ale užitek hlavně někdo jiný, ne já. Tak jsem mu řekl, aby mi Tě dnes v noci pohlídal.

Aby se Ti nic nestalo, dobře ses vyspala a špatné sny se Ti velkým obloukem vyhnuly. Řekl, že jsem si vybral dobře. Že mi Tě ohlídá.

Ale jen na tuhle jednu noc. Zeptal jsem se ho proč jen tuhle jednu noc? Proč ne víc, proč mi Tě neohlídá pořád? Řekl mi, že zas tak odvážný nejsem. „Zatím jsi o tom jen přemýšlel“, řekl. Zvedl se z kraje postele. A jak přišel, tak i odešel.

Už jsem skoro usínal s prsty na klávesnici. Zase přišel a sedl si na kraj postele. Na stejné místo jako posledně. Otočil hlavu a podíval se na mě.

Měl ve svých zelených očích smutnější výraz. Smutnější než když odcházel. Zeptal jsem se ho, z čeho je tak smutný. Otočil hlavu zpět. Položil si ruce do klína a pomalu, tím svým hlasem, řekl:

„Anděl nemůže hlídat anděla.“

.

.

Omlouvám se. Dal jsem anketu pryč. Anděl nebude mít pokračování.

Konečně, dvacet let poté, se koná u nás v republice pořádná párty na počest toho, co se tehdy stalo. Osobně si ty dny moc nepamatuju, přeci jen jsem byl ještě špunt a mým hlavním zájmem bylo si koupit rohlík za deset haléřů, lézt na záchodě po radiátoru a nebo na tom samém záchodě strkat spolužákům přezůvky do mísy.

Našel jsem z té doby doma nějaké noviny, den po dni. Zajímavé čtení. Ostatní dění okolo si moc nepamatuji, ani z tehdejší televize nebo rádia. Myslím, že to, že se něco děje, jsem si začal uvědomovat možná až tak někdy při dělení ČSFR. Číst dále

Snad nejtěžší u tohoto článku, bylo vybrat ten obrázek k němu. Nadpis jednoduchý, stručný a jasný. A dnešní cíl? Přece jasný už z nadpisu. Životní úspěch – pro někoho koupě auta, narození potomka, zvládnuté studium, pro jiného třeba výprava na Everest.

A jaký je tvůj životní úspěch? Prostě mysli jen na sebe a na to, co je pro tebe tvým největším životním úspěchem.

Jaký je tvůj největší životní úspěch?

Další recept je tady. Tentokrát mám pro vás rychlovku, kterou máte za půl hoďky hotovou a zvládnou ji opravdu všichni 🙂

Ingredience: krocaní maso, houby, kukuřice, olej, sůl, koření, rýže.

Maso (může být i jiné než krocaní) nakrájejte na plátky, naklepejte, osolte a nakrájejte na malé kostičky. Na oleji maso z obou stran mírně osmahněte, přisypte houby nakrájené na tenké plátky, okořeňte dle chuti (doporučuji koření „pečené kuře“) a zhruba 25 minut duste do měkka. Mezitím si uvařte rýži. Pět až deset minut před tím než bude maso hotové, přisypte do pánve kukuřici a duste do měkka. Podávejte s rýží, těstovinami nebo se zeleninovým salátem.

(edit: recept je samozřejmě od Leníka)

Ani to tak člověku nepřijde, jak si to všechno umí příroda srovnat do latě. Srovnat tak, jak se ti to jen málokdy povede i na těch nejlepších váhách.

Když je někde na Zemi sucho, jinde zase právě probíhají záplavy, když některé místo spaluje slunce a tráva ani nevyroste a hned se mění v seno, je někde místo s pěti metry sněhu a dalším půlmetrem každou hodinu. Rovnováha… Stejně tak je to s lidmi. Na straně jedné luxus a neutratitelné bohatství, na straně druhé každodenní boj už jen o svůj holý život, o jídlo, o vodu. Rovnováha… Někdo se za svůj lidský život nezraní, žádný šití, žádná zlomenina, žádná chřipka. Ale musí to být v rovnováze, to je jasné. Pro někoho může být na desetkrát zlomená holenní kost jako pro druhého odřené koleno. Rovnováha… Když se někdo raduje z výhry, ze svého úspěchu, každodenních maličkostí, musí být zákonitě někdo, kdo prohrál, kdo neuspěl a kdo se neraduje z těch maličkosti. Rovnováha…

Snaž se alespoň ty stát na té správné straně.

Když jsem ještě nosil plínky, tak mou jedinou povinností bylo do nich prdět, každých několik hodin se křikem dožadovat jídla a při jídle toho co nejvíc okolo zamatlat. A pak se trochu prospat.

Jak mi roky přibývaly, rostl i můj obzor a s ním i moje nároky na svět. A taky nároky světa na mne. Ve školce nás nutili se otužovat ve studené sprše, všechno jídlo pečlivě dojídat (ano, děkuji vám, drahé učitelky – stále ještě po rajčatovém salátu zvracím) a po obědě se pokoušeli nás uspávat (což bych zas, na druhou stranu, dnes uvítal). Vrcholem všeho bylo si doma po sobě uklízet hračky a chodit ráno s Luborem kolem skladováku do školky.

Pak to začalo. První stupeň základní školy. Mraky nových povinností, přátel a zas o spoustu větší svět se mi zdál. Jak to tak bývá, člověk se snaží z hlavy vytěsnit špatné vzpomínky, což se mu pak někdy stává osudným. A proto si vzpomínám na poznámku v Žákovské knížce za lezení po radiátoru na záchodech, za házení přezůvek do záchodu a podobně. Také si vzpomínám, jak jsme házeli „Gagariny“ – kousky modelíny na strop, krásně tam držely.

A pak to pokračovalo. Druhý stupeň základní školy. Další noví kamarádi, delší dojíždění autobusem, začátek skautování. Větší a další povinnosti s domácími úkoly, prácemi v domácnosti atp. I tady je na co vzpomínat. Není nad to vzít spolužáka za límec a zkusit ho prohodit drátosklem, zkusit přeskočit spolužačku sedící na židli nebo vyzkoušet, jak skáče hopík po učitelském schodišti.

Číst dále

Snad jsi přelousknul(a) dnešní nadpis. 🙂 Nějaký ten den jsem tu nebyl a za tu dobu se toho stalo poměrně dost. Nejspíš budu přeskakovat z jednoho tématu do druhého, a tak následující události nebudou řazeny chronologicky.

Nejdříve trochu o malování. Minulý týden jsem se pustil do malování obývacího pokoje. Dnes jsem skoro hotov, zbývá už jen jedna stěna a natřít radiátor + přidělat světlo. Zásuvky a vypínače už jsou vyměněny – dnes tu byla k tomu účelu povolaná osoba. A vypadá to, že nakonec obývák nebude čistě bílý. Jedna stěna bude nejspíš jiná. Zítra se rozhodne.

Číst dále

Tak dneska jsem se opět přesvědčil o tom, že už nejsem nejmladší. Humor lidí o pět šest let mladších mi nic neříká, nevím, čemu bych se měl smát (což mě velmi překvapilo). a jak jsme již říkali onehdá na Lesní škole – nemám potřebu každý týden lézt na Pamír. Doba dokazování si něčeho a posouvání svých možností je v tahu.

Aniž bych to tušil, začal jsem pomalu měnit priority v tomhle oboru. Žádný brutální závod lesem a bahnem do roztrhání těla. Nic takového. Jak říkal pan Homolka v jednom z dílů Básníků, začínám „mít rád svý jistý“. Změna od JÁ k MY.

Hlídat a mít pod kontrolou to všechno okolo i za ostatní. Když někdo organizuje nějakou akci a zdá se mi, že by tam mohlo být tohle, že se ještě neví tohle, tak poslední dobou jsem radši ticho. I já nemám rád, když mi někdo do mých věcí pořád kecá a opravuje mne. To asi nikdo. Radši budu ticho, abych pak nenásledoval některé důchodce, kteří nás uvádějí do rozpaků svými stále stejnými radami o životě a o tom, že tehdá „deset deka salámu bylo nějakýho salámu“.

Číst dále

Už se to blíží. Hlavně víkend. Potom taky sobotní ples. Pak Memoriál. V závěsu je odevzdání registrace, výprava do Hostinného. A pak už to jde šmahem. Lesní škola, ObRok, Svojsíkáč… Fůra práce.

Part one:
Včera večer, když jsem jel pro svou drahou půli 😍 k vlaku, tak mi do auta narazil pes. Jo, přesně tak. Šinu si ho takhle po vesnici, když v tom uvidím na poslední chvíli na silnici psa. Stříbrnýho, asi 40cm v kohoutku. Šine si to takhle pomalu šikmo přes silnici. Kouká přesně na opačnou stranu. Všimnul jsem si ho na poslední chvíli - proti jela auta a stalo se to v levé zatáčce. Škubnul jsem s volantem doprava, abych se mu vyhnul. Jak ho tak objíždím, uslyším ránu od zadních dveří za řidičem. A potom dvakrát zakňučet, no spíš výtí, toho psa… Ve zpětným zrcátku jsem si všimnul brzdovejch světel protijedoucího auta… Snad se z toho ten pejsek dostal. Když jsme jeli zpět, nebylo po něm ani vidu ani slechu.

Part two:
Dneska jsem se pustil do registrace. Ne že by se mi sešlo dost podkladů. Na to, že byl termín do konce ledna, tak mám u sebe de facto jen polovinu registrací od oddílů. Teda nic moc. Žádná příjemná práce. 👎

Part three
Dneska jsem zas z práce přijel jiným autem. Z jistých důvodů jsem domů přijel jedním „pažoutem“ – konkrétně Peugotem 406. Když nic jinýho, tak v něm hraje dobře rádio. 📻 A tak jsem si ho, když jsem od něj odcházel, vyfotil aspoň mobilem. Ať z toho taky něco máte.